Autist Totesgebirge :: www.wildnis.cz

25.02.2014 01:22

Jsou tři hodiny ráno… Když v tom začíná zvonit budík na mém mobilním telefonu. Po deseti minutách zvoní znova a mne nezbývá, než jej vypnout a vstát z postele. Oblíkám se, obouvám boty, beru batoh ověšený hůlkami a sněžnicemi, a vyrážím k autu, abych ho nastartoval a naložil batožinu do kufru. Odjíždím z parkoviště a mířím do centra, kde nabírám do vozu prvního z klubu autistů kamaráda Smilla. Poté co je Smill naložen, vyrážíme pro posledního autistu Hryziho. Konečně jsme všichni pohromadě a jedeme cestou necestou směrem na Mikulov, odtud pak dále na Vídeň přes nepodstatné město "Kapfenberg" dále na západ až do města Liezen.

Samotná cesta probíhala v klidu. Jen u Mikulova máme trochu fopá, když na radu Hryziho odbočuju na benzinku. Odbočka není zcela znatelná, takže se vracíme a najíždíme ke stojánkům v protisměru úplně proti rozumu všech kolemjdoucích :). Za zmínku stojí i pojmenování krásy hor, když vyjedete z tunelu a namísto stávajících mraků, které nás doposud doprovázely, se objeví azurová obloha s krásou hor. Bohužel se musíš smířit s drobnou cenzurou. Nerad bych pobuřoval okolní svět :).

Kolem 10 hodiny ranní dorážíme do Liezenu. Vyrážíme z parkoviště v serpentýnách na sever nad Liezenem. První metry vedou zpět po silnici, poté odbočujeme doprava na lesní cestu a začínám ostře stoupat po zledovatělé cestě. S nabývajícími výškovámi metry, přibývá docela dost sněhu. Je to krása sledovat. Zhruba po hodině chůze do kopce docházíme na louku, která se srovnává do roviny a na jejím konci je sezónní letní vesnička. Je zde už poměrně dost sněhu na běžky nebo lyže skialpy, ale sněžnice si ještě dávat nemusíme. Prozkoumáme vesničku, která je v zimním období prázdná a vyrážíme na sever, abychom začali stoupat po jižní straně skalnatých hor.

Na úpatí hory nacházíme krásnou lavičku s překrásným výhledem na jih, kde se rozprostírají nekončící vrcholy a štíty Alp. Slunce svítí jako v letě, a azurová obloha dodává všemu pohled jako v ráji. Sedáme na lavičky, sluníme se a ještě obědváme chleba se sádlem. Po hodinovém relaxu vyrážíme vzhůru. Stoupáme po prudké horské stezce, kde již musíme hledat značky pod sněhem. Čím jsme víš, tím je situace horší. Zhruba ve 2/3 hory jsem začal mít problémy s kotníkem a začali jsme zvažovat variantu sestupu. Zkusil jsem však ještě převázat nohu a jít pár metrů dále. Šlo to, a tak jsem po předání informace chlapákům, pokračoval dál nahoru. Od této chvíle je chůze beze sněžnic nemožná, a tak jsou sněžnice a hůlky našimi věrnými pomocníky. Před setměním jsme vyšplhali na hranu alpské náhorní plošiny a vyrazili na průzkum okolí, abychom zjistili varianty noclehu. Chodili jsme bez batohů asi půl hodiny po okolí, nic jsme ale nenašli, a tak jsme se dohodli, že půjdeme tak daleko jak to půjde, a pak rozbalíme stan a budeme spát venku. Šli jsme dále po značce směrem na sever.

Co nás ale příjemně překvapilo bylo srub, který jsme objevili zhruba po 15 minutách chůze po náhorní plošině. Byl sice zamčený, ale naštěstí ne až tak moc dobře :). Byl geniálně zateplený, takže se nám podařilo vytopit jeho vnitřní prostory na neuvěřitelných 30°C. To vám byl opravdu heizung :). Shlédli jsme krásný západ slunce v pozadí horského štítu, udělali hostinu a následně usnuli.

Ráno jsme se probudili a zjistili, že kromě nové dávky sněhu je krásné počasí. Udělali jsme snídani, zabalili věci a po uklizení chaty vyrážíme dále do hor. U chaty nás ještě mine rakouský skialpinista v krátkém rukávu, se kterým navazujeme lehký rozhovor kam kdo jde. Jdeme dál a za občasného bloudění postupujeme odhodlaně naším směrem na severozápad. Orientace je poměrně složitá, protože jsou značky ve větší míře pod sněhem. Ale tak se nám daří skvěle. Musíme jen občas zastavit, shodit batohy a na lehko provádět průzkum okolí, abychom našly správnou cestu.

Zhruba v půli cesty nás mine skupina místních alpských turistů na sněžnicích, kteří jdou naším směrem. Máme od této chvíle orientaci poměrně snadnou. Šli jsme za nimi v jejich stopách, ale asi to nebyla nejvhodnější volba. Při slízání zasněžených skalnatých úseku jsme si totiž občas nabili pusu, ale naštěstí se nic vážného nestalo. Někdy kolem třetí hodiny odpoledne přicházíme do sedla mezi horou Argenkogel a cílovým místem, kterým je srub Luckerhütte. Přicházíme ke srubu zhruba po 20 minutách chůze. Zabíráme postele, a jdeme do okolí sbírat dřevo na otop. Smill jde autit na vrchol Argenkogelu :).

Samotné rozpoložení chaty Luckerhütte je úžasné. Je položena uprostřed náhorní planiny ve výšce 1800m nad mořem, která je v podobě lesní tundry. Je to tundra jakou znám s obrázků severních krajin. Kolem dokola jsou skalnaté hory a hřebeny pohoří Totesgebirge s jeho dominantou Warschenek (2388m n/m) na severu. Na západní straně svahu Warscheneku sledujeme, jak po jeho prudkém hřbetu předvádí skialpinisti svou harmonickou jízdu z leva do prava, jako tanečníci na parketech monumentální hory. Sledujeme taky hru Slunce s okolními a vzdálenými štíty hor. Po západu, když se setmí, rozděláme oheň v kamnech, uděláme jídlo a jdeme spát.

Třetí den je sněhový. Tak jak bylo minulý de krásně, tak rychle se v noci zatáhlo a nad horami probíhala celodenní sněhová vánice, při která napadlo 30-50cm sněhu. Půl dne jsme prokecali ve spacácích, druhou půlkou jsme investovali do sekání dřeva :). Šli jsme kousek od srubu pokácet mrtvý strom. Jeho kmen zlomený nejspíš pod náporem větru nebo úderu blesku dosahoval výšky asi 2,5 metru. To by člověk nevěřil, jak dokáže takový kmen zaměstnat 3 autisty na horách. Přitom je to taková blbost :). Stálo to ale za to! A že u toho srandy nebylo málo, o tom víme svoje :). Polovinu dřeva jsme do rána spálili, větší polovinu pak zanechali pro ostatní kolemjdoucí. Hryzi se Smillem se jdou ještě nalehko bez batohu projít, ale já zůstávám jako poctivý autista ve srubu a v klidu medituji. Za občasného svištění větru, si v ně srubu vychutnávám klid a ráz krajiny. Po večeři, zcela znaveni uleháme a usínáme...

Poslední den vstáváme pro změnu opět do slunečního dne. Máme radost, i když je fakt, že největší radost má kamarád Smill, který jako vždy, tajtrdlíkuje první po sněhu :). Po rychlé snídani jdeme směrem na východ . Jdeme v nasněženém sněhu a příjemně se propadáme do sněhu…je to opravdu úžasné! Krásné výhledy, parádní fotky. Kopírujeme jižní stranu hřebene v jehož středu je Warschenek. Když mineme jeho vrchol, měníme směr z východu na jih k chatě, kterou jsme objevili v mapě. Měla by tam být, tak ji hledáme. Orientaci nám usnadňují stopy skialpinistů. Po chvíli chatu nacházím. Jdu zpět a hledám ostatní členy autist-týmu. U chaty tvoříme foto a vyrážíme podle azimutu na kompasu směrem dolů. Jdeme už zcela beze značek a beze stop mezi stromky přímo k vesnicím u parkoviště našeho auta. Jdeme asi hodinu a musíme se zastavit nad obrovskými skalami, které slézt opravdu nejde. Trochu jsem sešel z azimutu a tak se teď musíme vrátit zpět na sever a skály obejít. Přitom ale nastoupat co nejmíň výškových metrů. Daří se nám! Smill najde ve skalách průrvu, která je docela schůdná. Díky sněžnicím to není tak nebezpečné a během chvíle jsme po 20-ti metrovém sešupu skalní průrvou dole na stezce, kde již vidíme stopy skialpinistů. Jdeme dále po cestě, která je již zaznamenaná v mapě a to až do vesnice...

Ve vesnici která je kromě hájovny zjevně prázdná nacházím veliký Iglu. Nemáme už moc času a tak jej jen mineme a jdeme na konec vesnice, ze která vede východním směrem silnice k parkovišti našeho auta. K autu to je už jen pár minut chůze. Při převlíkání nás ještě fotí kolemjdoucí lyžař a my se tímto loučíme s okolím a děkujeme horám i sami sobě, že nám bylo dovolenou prožít ve zdraví tyto nezapomenutelné chvíle v tak krásném počasí. Děkuji...

fotogalerie k výletu: wildnis-cz.webnode.cz/fotogalerie/totesgebirge-2014/

Lukasz K.