Chodím rád po cestách

Častokrát chodívám po polích, kde obdivovuji kopcovitý terén zdejších pahorkatin. Vnímám krásu barev, se kterýma Příroda maloje krajinu v kterémkoliv ročním období, a je jedno jestli večer, ráno, přes den nebo i v noci. Slovy neumím popsat, jak krásná může být krajina za soumraku, nebo jak ten samý pohled umí být krásný za úsvitu. Vychutnávám harmonický klid a tajemnou atmosféru, kterou umí ráz krajiny člověka obdařit, zastaví-li se na chvíli a uvolní mysl.                                                                                                       Před deštěm, vytváří voda ve vzduchu zvláštní aroma. Je to v té chvíli velmi příjemná změna toho, co jsem viděl na cestě doteď. Hřmění z blízkých temných mraků spolu s blýskavicí rázně varuje každého, kdo má odvahu setrvat, a nadále pošetile vyzívat dominantní nebeskou horu, která může vzít nejednu žijící duši k sobě do nebes. Přesto pokud se mám kam schovat, rád setrvám a bouři si vychutnám.

Občas si vychutnám prolézání porostem mimo cesty. Chůze v poli mezi dvoumetrovými stonky kukuřic umí s člověkem pěkně zamotat. Míle takové procházky jsou nekonečně a stojí to nemalé úsilí při prověrce vlastních orientačních smyslů.  Naproti tomu chůze mimo cesty v hlubokých lesích Moravského krasu a Drahanské vrchoviny to je naprosto jiná řeč. Po pár desítkách metrů uhýbám rozsedlinou ve skalkách do stráně. Lezu po kopcích, obcházím a prolézám různé skalky, lesní školky, procházím malým údolím s blátivým povrchem, nad rodící se pramenícím potokem. Prodírám se hustým lesním porostem, nejednou se škrábnu trním, abych pak objevil mimo cestu, na mapě neznačené krásné místo na skalním útesu, s překrásným výhledem do daleké krajiny. Ano i to se může stát! A odměna za námahu je na světě. 

Když pak kráčím po napadaných listech stromů, a přelézám popadané větve, narazím na pramínky studánky. Neocenitelnou společností takových vycházek je lesní zvěř. Jednou je to příjemnější setkání, jindy zase rizikovější, ale krásné je to pořád.                                              Při procházení lesními cestami, se často všímám změnu zabarvení a složení lesa. Jednou jdu vyschlou strání do kopce, která voní, a mezi suchem vyprahlým dřevem neroste víc než pár bodlavých keřů ostružin. Za další zatáčkou se ujímá vlády listnatý buk, a rázem je krajinka zelenější, ovšem s hustou keřovou vegetaci, kde se nedá projít.. A stejně je to krásné!

Nejvíce mi utkává v paměti, když se vracím v podvečer domů přespolním během a nebo chůzí. Je to jedinečná podívaná, kdy největší dominanci na jevišti obzoru přebírá duet nebe a země, za výrazného doprovodu zpívajícího Slunce. Vzduch je v tuto chvíli naplněn pokojem a mírem, kterým dává příroda díky za to, že ji Slunce obdarovalo, a druhý den opět obdaruje blahodárným teplem a světlem. I já to cítím, když procházím. Jsou to pocity, které nelze popsat, ale za to je krásně vnímám. Jsou to chvíle, kdy mám na pár chvil chuť rozpustit se, splynout s okolním šumem, a vychutnávat každý další okamžik, znovu, znovu, znovu a znovu, až do úplného zatmění, kdy mne měsíčním chladem večerní vánek příjemně pohladí...