Fane Alm
Ve čtvrtek ráno, nás Jara naložil, jmenovitě Lukaše, Jarku, Hryziho a mě. Máme předem naplánovanou trasu a tak z Brna odjíždíme směrem na Znojmo, dále pak na Linz, Salzburg, Innsbruk přes Brennerský průsmyk až do vesnice Vals v Itálii. Za vesnicí začíná asfaltová serpentýna v podobě sáňkařské dráhy, která pro nás končí na parkovišti před vesnicí Fane Alm, odkud začínáme samotný nástup do hor.
Převlečeme se, zabalíme a vyrážíme na pochod. Scenerie krás hor na nás nenechá dlouho čekat. Ujdeme pár desítek metrů a hned za první zatáčkou nás čeká pastva pro oči, která hladí i samotnou duši. Je to opravdu krásné zadostiučiněním po dlouhých osmi hodinách jízdy v autě. Z vesnice Fane Alm 1739m n.m. je to dle ukazatele na cílovou chatu Brixerhütte (2344m n.m.) hodinu a pul chůze v letních podmínkách. Při 600-ceti výškových metrech a 20kg zátěže na zádech nám samotný pochod trvá asi 2,5hod. Většina cesty byla pod mokrým těžkým sněhem. Není se tedy divit pomalé chůzi. Na chatě nás čeká překvapení, v podobě otevřeného Winteraumu. Nebývá to totiž vždy pravidlem, proto máme velkou radost. Winterraum je opravdu luxusně vybavený. Tři dvoupatrové palandy vedle sebe, se spoustu dek a polštáře, dále taky kamna, stůl, věšák, poličky, okno s výhledem do údolí... prostě skvost v už tak krásných horách. Je nás pět, postelí šest, ale Jara chce vyzkoušet svůj nový bivak-stan pro jednu osobu, a tak spí venku ve stanu. I když je zde i jiná varianta. Možná mu příliš nevoníme :)!
Druhý den, ráno po snídani na prosluněné verandě, se zdravíme s prvními skialpinisty, kteří stoupají nahoru, aby po pár hodinách sjeli s větrem v zádech sněhové kotliny zdejších velehor. Kolem chaty běhá a píská mnoho svišťů, kteří se tak stávají na krátkou chvíli terčem našich fotoobjektivů. Zejména Hryzi projeví svou trpělivost :)-. Poté přebalíme batohy, a nalehko se vydáváme zkusit vylézt na Wild Kreuzspitze 3132m n.m. Dle ukazatele je to 2,5 hod a bezmála 800 výškových metrů. Nemáme sněžnice, a tak si musíme sami prošlapávat stopu v hlubokém sněhu. Jara statečně prošlapává jako první z nás. Propadá se prvně po kotníky, později až po kolena. Je to prostě pruda. Na slunci je neuvěřitelných 27°C, a začínáme už litujeme, že se každý spoléhal na toho druhého, protože ve finále nikdo nemá opalovací krém. A tak nám nezbývá, než chytat chtíc nechtíc rudou záři do kůži. Později všichni docela trpíme. V sedle 200m pod vrcholem pojíme a převlíkáme se. Zatáhlo se, fouká, teplota klesá na 2°C. Ze sedla vede cesta prudce vzhůru do strmého svahu. Kopírujeme stopy sněžnic, které nám příjemně ukazují cestu ne vrchol. Za necelé čtyři hodiny stojíme na vrcholu. Je zde nádherně! Krásné výhledy po okolních štítech obrovských Alp jsou opravdu impozantní. Provádíme nějaké společné focení u vrcholového kříže, gratulace, objímání, a neodpustíme si ani vrcholové popíjení rumu přesně tak, jak to máme rádi. Zpět dolů do sedla sestupujeme opatrně. Zato ze sedla dál k chatě doslova letíme. Při sestupu pozorujeme občasné lavinové sesuvy těžce mokrého sněhu. Laviny jsou malého kalibru a nějak více nás neohrožují, ale přišlo mi zajímavé sledovat tyto úkazy. Za 70 minut jsme zpět u chaty. Durch mokří nahoře od potu, dole od sněhu. Spolu se spálenými obličeji luxusní variace. Dokud je slunce, sušíme věci na verandě. Večer po západu Slunce roztopíme kamna a topíme o 106, a to hlavně kvůli mokrým věcem a pohorkám. Dále taky vaříme heřmánkové čaje, a obklady z nich přikládáme na spálené obličeje.
Třetí den ráno je pro nás bolavé. Díky spáleninám jsme toho ani moc nenaspali. Mažeme si na sebe vše co máme, snad i krém na boty, a halíme tváře i hlavy před jindy příjemným sluncem do všeho, co máme po ruce. Dělíme se a po chvíli máme šály, šátky, kukly, tuším i trika omotané kolem našich hlav. Hryzi, Jara, Já (Smill) se chceme pokusit vylézt na kopec za chatou. Hora se jmenuje Pfane Spitze a měří uctihodných 2709m n.m. Jarča s Lukášem uklízejí chatu, za což jim posléze děkujeme, a pomalu sestupují sami do údolí. Na Pfane Spitze nevede značená cesta, a jelikož zde nejsou ani mužíci, je zde orientace velmi složitá. Jdeme podle oka nejkratší cestou. Je to jižní svah, prudký, se zbytky sněhu. První půlku lezeme po čtyřech. Chytáme se drnů, a vyhýbáme sněžným polím. Dokonce ani tady na cestě strmou skalou nechybí svišti. Asi v půli se odděluje Hryzi, a vrací se na chatu oklikou sestupovou cestou ve sněhu, která se mi jeví rychlejší a bezpečnější. Smill a Jarda pokračují na vrchol. Druhá část kopce je mírnější. Po jeho hraně vyběhneme na vrchol, kde zjišťujeme, že opravdový vrchol je o deset metrů výš. Obě špice dělí sedlo a cesta na protější vrchol vede přes velmi obtížný terén s návějemi sněhu. Zvolili jsme tedy návrat, ale nelitujeme, protože už víme, že krása hor není vidět jen z vrcholu, a že žijeme taky jen jednou. Vracíme se tedy zpět na chatu. Na chatě si zabalíme zbytek věcí a sestupujeme za děckama do údolí. Cesta je nenáročná. Jarka s Lukášem už chytají bronz a lelky u potoka nad vesnicí Fane Alm. Jdeme za nimi, a když jsme opět spolu, napadne nás zase taková blbost. Jdeme si zaplavat do peřejí zdejšího ledového horského potoka. Jarka se obětuje, že nám pohlídá na břehu věci, a jak pak zjišťujeme, udělá nám i seriózní foto :). Obětavá to žena! Kde budeme dnes spát, jdeme probrat do hospody.
Zjišťujeme, že jsou ve vesnici celkem tři hospod a do jedné usedáme. Piva nám docela zachutnají, což se docela divím, protože 0,3l piva za 4,- éčka je dost dobrá horská přirážka, ale stála za to :). Posléze přijde do hospody mezi nás i místní (dle Lukáše) cimbálovka v sestavě jednoho harmonikáře a šesti atraktivních tanečnic. Všichni jsou v tyrolský krojích, tančí, zpívají a samozřejmě nás k těmto činům zatahují taky. To že nejsme kulturně zaostalí začne nejprve vyvracet Jara. Nechá si sundat kytaru, která vysela v hospodě na zdi, a i přes chybějící strunu na ni válí jak Louis Amstrong. Hryzi a já učíme Lukáše s ostatníma mladýma domorodcema brněnský tanec "Pereme, mácháme, věšíme," a za odměnu" dostáváme několik pálenek od paní hostinské. Během párty se počasí rychle mění a docela dost se rozpršelo. Majitel hospody nás po domluvě nechává přespat v obrovské stodole na seně. Ráno po třeštivém probuzení usteleme seno, rozloučíme se s domácíma v hospodě, a jdeme k autu. Cesta po sáňkařské dráze skrápěná deštěm, je drama s dobrým koncem. Ostatně vše máme na videozáznamu včetně vodopádové atrakce během cesty. Zbytek cesty je bez starostí. Jen někdy v půli chce náš „Pažout 306“ namísto čtyř jet jen na tři válce. I přes zajímavé historky mu naštěstí Jara párkrát promluvil do motorové duše, a navečer jsme v Brně...
Fotogalerie zde: wildnis-cz.webnode.cz/galerie/albums-of-the-ways/a2014-05-sud-tirol-italske-alpy-/
SMILL / Doplnil LUKAS