Probouzení
Probouzení
...otevírám oči a koukám ve tmě po nejbližším okolí. Dezorientovaně vnímám kromě okolního šera i majestátný klid. Je to jedna z těch nejúžasnějších chvil míru a pokoje, které znám, a tak jí nemám ani v nejmenším chuť měnit. Je mi příjemně, a po chvíli pozorování v přítmí, začínám pomalu cítit velice jemnou nasládlou vůni ženského těla. Je jako kouzelná směsice vábivé a svěží vůně. Jako zvláštní vůně sladké cukrové vaty z poutě, s vůní svěžího horského vánku, a vůní rozkvetlých poupat v zámeckém parku, vše zároveň v jednom. Vnímám to blaho, zdá se proto, že se pomalu probouzím…
Uvědomuju si, že slyším i jemné oddechování vycházející z blízkých úst. Vnímám to z míst, kde cítím pramínky jemné vůně. Oddechování je nezaměnitelné, a já už teď vím, že to je již po několikáté, co jej takhle rád poslouchám, zatím co oči sleduji šero v místech, kde bude nejspíš strop pokoje. Přijmeně mne při tom sledování domělého stropu hladí na boku hrudi něžný dech vycházející z blízkých úst. Hladí mne ve stejnoměrném taktu „nádech – výdech „ tak jemně a čistě, jako když se na obloze mění Slunce s Lunou. Změna je tak výrazná, přitom tak neuvěřitelně jemná. Začínám si uvědomovat už i to, že cítím hřejivé objetí. Dotyk rukou můžu přirovnat k léčivému lektvaru, na špatně se hojící ráně. Jemné ženské dlaně se mne příjemně dotýkají a hřejí na srdci. Ten pocit je úžasný. Léčí mi duši, a zároveň začíná ubezpečovat o tom, že už nejspíš nesním.
Proto mi začala hlavou proplouvat zase ta otázka: „Je to ještě sen?“ A tak se i přes příjemné pocity zvedám z polohy v leže, do sedu na roh postele, a rozhlížím se kolem. Snažím se při tom zapojit do hry všechny mé otupělé smysly. Moc mi to nejde, protože smysly nemají potřebu být ve střehu. Proč taky byly, když jsou v bezpečí. Ubezpečuju se o své realitě okolí, a zda-li je to co vnímám skutečné. Myslím, že ano. Můžu tedy s jistotou říct, již zmiňované: „Ano!“ Tato krása není sen, jsem vzhůru ve svém světě.
Ulehám zpět vedle ženské krásy, a srdečně se ji snažím obejmout tak, abych jí nerušil v jejím snění. Vnímám při tom, jak je moje obejmutí opětováno, a následně cítím hřejivou vlnu energie plynoucího ze společného objetí. Vlna energie plná něhy, tepla, světla a lásky, která se opakuje jako vlnobití "Vášnivého oceánu" na břehu "Ráje". Působí to hezkým pocitem blaha a bezpečí.
Nyní můžu s úplnou jistotou říct: „Ano!“, jsem při vědomí, tato nádhera se mi nezdá. Musím se přiznat, že mi je pro tuto chvíli mnohem lépe, než-li často bývá v různých snech. Nezbývá než dodat: „Děkuji za tyto chvíle!“
Lukasz